Digitální technologie je založena na dvojkové soustavě, základní informace je uložena pomocí nul a jedniček. Na nejnižší úrovni existují jenom dva stavy- vypnuto nebo zapnuto, černá nebo bílá, nic mezi tím. Vše je jasné, ostré a dokonale pravoúhlé.

Z hlediska počítačové grafiky a jejího vývoje jak jsem ho já vnímal, byl od samého začátku problém s přílišnou dokonalostí, syrovostí výstupů z počítače. Všechno bylo hranaté a se zelenou barvou by se dalo řezat sklo.

Vzhledem k vývoji za poslední léta tomu už tak není. Algoritmy pro výpočet šíření světla ve virtuálním 3D prostoru se velmi zdokonalily směrem k pocitu větší, hlubší reality. A je to paradoxně proto, že dnešní superkvalitní algoritmy dodávají do výstupů neplánovaný chaos, nedokonalosti které tam dříve chyběly. Je to především mnou milovaná radiozita, která při správném nastavení dává fantastické výsledky.

Mám dojem že díky komplikovanosti matematiky používané pro výpočet 3D je dnes výsledek nejasný, mlhavý a to nejen v přeneseném významu slova. Ono to tak opravdu vypadá, a je to dobře.